Pro učitele angličtiny není nic šílenějšího (snad kromě gramatických chyb) než studentská diskuse, při které se žádná skutečná diskuse nekoná. Víte, o čem mluvím. Jeden student celou dobu zvedá ruku. Student se podělí. Ticho. Další mávání rukama. Pak student řekne něco, co nesouvisí s předchozí poznámkou nebo tématem. Je to bolestivé. A není to diskuse!Viděli jste někdy dospělé zvedat ruce na čtenářském klubu, na pracovní poradě nebo u večeře? Ne. Tak proč učíme studenty zvedat ruce? Zvláště během diskuzí? Nefungovalo to. Tak jsem zkusil něco jiného. Nedovolil jsem ve své třídě zvedat ruce. Tady je důvod a co se stalo potom.

Lež: Když studenti přijdou do třídy, vědí, jak vést diskusi.

Pravda: Naši studenti potřebují, abychom je naučili diskutovat.

O našich studentech si děláme spoustu domněnek. Říkáme učitelce na chodbě věci jako: "Myslela jsem, že se to učili minulý rok?" Neměli by studenti střední školy umět diskutovat? Myslela jsem si to. Mýlila jsem se. Zlom nastal, když za námi jednou odpoledne po škole přišla studentka. Svěřila se mi: "Když říkáte, že budeme diskutovat o četbě, nejsem si jistá, co tím myslíte, neboco mám dělat." Byl to okamžik "ah-ha". Chtěl jsem po svých studentech, aby dělali něco, co jsem je sám nenaučil. Je to, jako bych jim řekl, aby uvařili večeři, ale nedal jim recept.

Poté jsem změnil způsob výuky angličtiny. Než jsme začali diskutovat o literárních prostředcích, vývoji postav a důvodech, proč autor může použít retrospektivu, musel jsem učit, jak naslouchat, navazovat na myšlenky druhého, klást upřesňující otázky a s respektem nesouhlasit.

Lež: Studenti opouštějí školu připraveni na "skutečný svět".

Pravda: Škola může studenty připravit na to, co je čeká, ale naše kultura se musí změnit.

Možná se kvůli tomu dostanu do potíží, ale ve skutečnosti si nemyslím. co učíme, je nejdůležitější. Věřím, že jak Jak vést diskusi, je mnohem důležitější než to, zda máme číst, nebo ne. Zabít ptáka drozda nebo Romeo a Julie Zpočátku to bylo opravdu nepříjemné. Museli se toho hodně "odnaučit". Moji studenti byli natolik zvyklí zvedat ruce, že když jsem je požádala, aby přestali, nedokázali to. Tak jsem jim tento proces usnadnila. Používali jsme tenisový míček. Student, který mluvil, měl míček a pak musel "číst místnost" a řeč těla svých spolužáků, než hodil míček někomu jinému. Ukázala jsem jima požádali je, aby popsali, jak vypadá a jak zní diskuse. Společně jsme začali vytvářet soubor kritérií pro smysluplnou diskusi. Zde je to, co jsme vymysleli:

Kdykoli jsme se zasekli, použili jsme tato společně vytvořená kritéria. Bylo to opravdu těžké. Tolikrát se mě ptali, jestli se můžeme vrátit ke zvedání rukou. Nevěděli, co mají dělat. Tak jsem se zastavila a připomněla jim, že stejně jako cokoli jiného, i učení se něčemu novému a dělání věcí jinak vyžaduje čas. Tolikrát jsem se sama sebe ptala, jestli jsem neztrácela čas.Mnoho mých kolegů mě podporovalo, ale jiní se cítili touto volbou ohroženi. Stejné to bylo s rodiči. Někteří to pochopili, jiní ne. Možná proto jsou změny ve školách tak vzácné, pomyslel jsem si. Tolik se bojíme zkusit něco nového, že děláme stále stejné věci, i když nefungují.

Lež: Požádáme žáky, aby zvedli ruce, abychom je naučili trpělivosti a střídání.

Pravda: Bojíme se, že když studenti nezvednou ruce, ztratíme kontrolu nad třídou.

Jeden profesor mi kdysi řekl: "Neusmívej se až do Vánoc." Tolik mých kurzů pro učitele bylo zaměřeno na řízení třídy, rutinu a postupy. Netvrdím, že to není důležité. Máte více času na výuku, pokud vaši studenti vědí, kde a jak odevzdávat úkoly a co mají dělat, když potřebují odejít ze třídy a jít na záchod. Hranice mezi řízením třídy aovládání pro mě bylo vždycky rozmazané. A ať jsem měla ve třídě sebevíc pravidel, nikdy nefungovalo neusmívej se do Vánoc.

Uvědomil jsem si, že rutiny a postupy fungují lépe, když je spoluvytvářím se svými studenty. Víte, když studentům říkáme, co mají dělat, nepřemýšlejí sami. A jak můžeme očekávat, že studenti budou diskutovat, když neumějí sami přemýšlet? Žádat je, aby zvedli ruku, neznamená nic jiného, než že omezíme jejich možnosti zapojit se do výuky. Všichni jsme měli studenty, kteří se snažilikteří se příliš styděli nebo se cítili nesví, než aby zvedli ruku. Měli jsme také děti, které se tak obávaly, kdy je někdo vyzve, že vlastně neposlouchaly nás ani nikoho jiného. Mám zájem naučit své studenty, jak převzít kontrolu nad svým učením, jak ho spíše vlastnit pro sebe, než aby se to dělalo za ně. Ztráta kontroly nad třídou není vždy špatná věc. Není to mojemým úkolem je říkat studentům, co mají dělat, mým úkolem je učit je.

Lež: Pokud se studenti cítí nepohodlně nebo mají problémy, musíme jim to usnadnit nebo napravit.

Pravda: Žáci se naučí samostatně myslet a získají sebedůvěru a odolnost, když se jim nedaří.

Když jsem se přestal snažit kontrolovat diskusi a přenechal ji svým studentům, zjistil jsem, že bojují, ale byl to produktivní boj. Nebyl jsem tam já, abych jim říkal, co mají dělat, nebo jim dával povolení mluvit. Museli na to přijít za pochodu. Museli riskovat. A jak rok pokračoval, viděl jsem, že se moji studenti naučili něco mnohem cennějšího než to, co je přirovnání nebo jak sesprávně používat středník. Učily se naslouchat a mluvit spolu, aniž by jim někdo říkal, jak na to. Rozvíjely si sebedůvěru a odolnost. Mohla jsem sedět vedle nich a podílet se na tom, místo abych je kontrolovala. Přestaly se obracet na mě a začaly se obracet na sebe navzájem.